Lásku si musíš zasloužit

Mé vzpomínky na dětství sahají až do doby, kdy jsem byla úplně malá holčička. Pamatuji si, když se narodila moje sestřička, jak ji tenkrát přivezli z porodnice a když mi ji ukázali, utekla jsem za babičkou. Vůbec jsem nechápala, kdo je ten človíček, kolem kterého se teď točí celý svět.

Vyrůstala jsem v rodině, kde maminka byla právníkem a tatínek učitelem na základní škole. Tatínek si přál syna, ale život mu přinesl dvě dcery, a tak se rozhodl, že ze mě toho kluka vychová. A tak jsem lezla po stromech, nosila krátké vlasy a kamarádila se s klukama. Snažila jsem se jim ve všem vyrovnat a překonávala svůj strach ve společných dobrodružstvích, naučila se nebrečet, nestěžovat si, poradit si sama.

Tatínek byl velmi přísný, pro fyzický trest nikdy nešel daleko. Tolikrát jsem v životě slyšela: „Jsi starší, máš být rozumnější“. Nikdy se neptal, kdo to udělal nebo kdo za to může, vždycky jsme dostaly výprask se sestrou rovným dílem. Sestra plakala, já si hrála na statečnou hrdinku, která všechno vydrží a pak brečela potají v noci do polštáře.

Měla jsem pocit, že když se budu slušně chovat, budu se dobře učit, budu dělat to, co chtějí ostatní, tak mě budou mít druzí rádi. Že si lásku musím zasloužit. Maminka byla hodná, přesto mi chyběla tátova náruč, objetí, pochvala. Nikdy mě nepochoval, neobjal, nepofoukal koleno, přesto vím, že mě vždycky měl rád. Jen to nikdy nedokázal dát najevo. Ani mamince.

A tak jsem si myslela, že dávat najevo city, není správné. Neměla jsem v rodině vzor laskavého a láskyplného vztahu dvou lidí, kterým na sobě záleží. A možná proto jsem ho v životě podvědomě hledala.

Co se v dětsví naučíš, v dospělosti jako když najdeš

Čas běžel a já začala chodit do školy a věnovat se nejrůznějším kroužkům. Babička mě dala na balet, maminka na moderní gymnastiku a tady poprvé jsem se potkala s holčičím světem. Moc mě bavilo tancovat, strojit se a čančat a potají si lakovat nehty. Všechno to ženské, co můj tatínek neměl rád. Takže před ním kluk, co běhá o víkendech na chalupě po lesích v roztrhaných teplákách a v duši křehká holčička snící o princi na bílém koni.

Kluci se kolem mě točili už na základní škole i přesto, že jsem si nikdy nepřipadla nijak krásná. Byla jsem obyčejná veselá holka, která nezkazila žádnou legraci a dokázala být dobrým parťákem. Kluky jsem brala jako kamarády i v době, kdy jsem začala dospívat. Bála jsem se, že když začnu s někým chodit, tak ostatní kamarády kluky tím pádem ztratím. Vždyť lásku si přeci musím zasloužit.

První velká láska přišla v létě po maturitě. Kluk, kvůli kterému jsem nakonec nešla do Plzně na práva, ale na ekonomku do Prahy. Chodili jsme spolu dlouhých 7 let. Měla jsem pocit, že jsem v něm našla to, po čem jsem vždycky toužila. Hodný, pozorný chlap, který by mi snesl modré z nebe, zahrnoval mě bezmeznou láskou a péčí. Připadala jsem si jako princezna a věřila, že to bude napořád, že láska všechno překoná.

Na vysoké škole jsme spolu začali bydlet a s blížícím se koncem studia jsem tajně snila o romantické svatbě a hromadě dětí. Všechno mávnutím proutku překazila jednoho dne nešťastná autonehoda, která u mé lásky odstartovala schizofrenii. Nějakou dobu jsem věřila, že to spolu zvládneme, ale s přibývajícími atakami schizofrenní poruchy jsem pochopila, že to nedokážu a s hlubokou bolestí v srdci ho opustila.

Sen o velké rodině

Měla jsem výčitky svědomí a dlouho se nemohla smířit s tím, že mi mou lásku vzala nemoc. Utekla jsem před vším tím trápením do náruče jiného muže, mého budoucího manžela, kde jsem hledala útěchu a pochopení. Svých snů o šťastné rodině jsem se však nevzdala a po hlavě se vrhla do nového vztahu. Mezitím jsem dokončila vysokou školu, zůstala v Praze a začala pracovat.

Byl rozvedený, bezdětný, měl svůj byt. Chodili jsme spolu rok a já otěhotněla. Děti jsme si oba moc přáli, a tak jsme se vzali a začali plánovat nový společný život. Na miminko jsem se moc těšila a byla rozhodnutá mu dát veškerou péči. Tak moc jsem chtěla být dobrá máma. Manžel chodil do práce, já byla na mateřské dovolené, veškerý volný čas jsme trávili společně, měla jsem pocit, že nám nic nechybí. Postupně jsme začali plánovat druhé dítě a stěhování z Prahy na venkov.

V Praze jsem si nikdy moc nezvykla, a tak jsem byla ráda, že se manžel stěhování nebránil a těšil se z bytu do rodinného domečku stejně jako já. Stěhovali jsme se, když bylo mladšímu synovi půl roku tak, aby starší mohl do mateřské školky nastoupit už v novém bydlišti. Manžel ještě chvíli dojížděl za prací do Prahy, pak si našel nové zaměstnání kousek od domova, kde se zdál být spokojený. Měla jsem pocit, že se mi splnil další sen a s vervou jsem se vrhla do tvorby nového domova.

Dokonalá za všech okolností

Rodina pro mě byla na prvním místě. Péči o děti, dům a zahradu jsem věnovala veškerý čas. Chtěla jsem být ve všem dokonalá, všechno zvládnout, být prostě nejlepší máma a manželka na světě. Jenže s tou manželkou to začalo trochu pokulhávat. Každodenní starosti a moje nepostradatelnost mě začaly natolik vyčerpávat, že jsem pak už neměla sílu věnovat čas svému manželovi. Pravidelně jsem usínala večer s dětmi u pohádky a vůbec si neuvědomovala, že manžel tráví večery a noci sám. Ještě jsem mu vyčítala, že na mě naléhá, když já jsem unavená a milování je to poslední, na co mám chuť. Teď jsem přeci máma, tak musí jít všechno stranou. Jak mylná představa to tehdy byla.

A možná tam někde se začal psát konec našeho vztahu. Tak dlouho jsem svého manžela nevědomky přehlížela v záplavě starostí o rodinu, až mu jednoho dne vstoupila do života jiná žena, která mu dávala přesně to, co ode mě tak dlouho nedostával. To, po čem touží každý muž. Pozornost, péči a pocit potřebnosti. V záplavě svých starostí jsem ani nepostřehla, že by mohl mít paralelní vztah s někým jiným, a proto když mi tenkrát jednoho letního rána oznámil, že už mě nemiluje, jsem tomu nemohla uvěřit.

Nechápala jsem proč, vždyť jsem se přeci tolik snažila o všechno se postarat, s ničím ho neobtěžovala, všechno sama zařídila, starala se o děti, o rodinu, chodila do práce, na nic si nestěžovala, snažila se být dokonalá…a ani nepostřehla, že svým mužským přístupem ho od sebe vlastně odehnala. Žádný chlap nechce být páté kolo u vozu a čekat, až si ho žena všimne.

Méně někdy znamená více

Jenže já to tenkrát jinak neuměla. Bláhově jsem si myslela, že lásku si musím zasloužit. A že čím víc toho budu dělat pro druhé, tím víc to ostatní ocení. Jak naivní jsem tehdy byla…

Až dnes vím, že šťastnou mě neudělají ti druzí, ale šťastnou se můžu udělat jen já sama.

A když budu šťastná já, budou šťastní i ostatní.