Proč mě opustil?

Tuhle otázku jsem si položila snad tisíckrát. Stále dokola se vracela v mé hlavě a já se tím trápila.

V čem jsem horší než ta druhá, za kterou odešel? Nebyla jsem dost dobrá manželka a máma? V čem jsem selhala jsem jako žena? Bude mě mít ještě vůbec někdo rád, když jsem tak špatná? Co tomu řeknou lidi, že jsem rozvedená? Odpustí mi děti, že jsem nedokázala udržet rodinu?

Tolik otázek a na všechny jsem měla jedinou odpověď. Nejsem dost dobrá.

Mé sebevědomí bylo tenkrát na nule, přestala jsem si věřit na věch frontách – v práci, v rodině, ve vztazích, doma před zrcadlem. Má nespavost a kruhy pod očima z probrečených nocí nenasvědčovaly tomu, že bych to dokázala sama nějak zvládnout.

Už tě nemiluju

Když mi tenkrát to červencové ráno řekl, že už mě nemiluje a že chce odejít za jinou ženou, nevěřila jsem tomu a myslela si, že je to jen zlý sen, ze kterého se probudím a bude zase dobře. Nic z toho se nestalo. Manželovi se paradoxně ulevilo, že mi to řekl a že teď už vlastně nemusí nic skrývat. S milenkou se začali veřejně scházet, navíc pracovali spolu v zaměstnání, takže z práce domů nespěchal, vracel se pozdě v noci. Lehl si vedle mě do postele a vyprávěl mi, jak úžasné s ní je milování. Takové prý se mnou nikdy nezažil. Že já jsem strašně chladná.

Pravidelně jsem se stěhovala spát do obývacího pokoje a svou bolest utápěla ve skleničce alkoholu, která mi pomohla alespoň usnout. Takhle to trvalo asi měsíc a já věděla, že tohle dlouho nevydržím. Synům řekl, že bude stěhovat, a tak jsem mu sbalila kufr. Ať jde, kam ho srdce táhne a zkusí to někde jinde. A tak šel, nastěhoval se ke své milence, která byla v té době také ještě vdaná, a začali spolu bydlet.

V září pak přišel od soudu dopis a v něm návrh na rozvod. Tenkrát se mi zatmělo před očima. To přeci ne. Stále jsem věřila, že se k nám manžel vrátí, že by své děti nikdy neopustil, že dáme našemu vztahu druhou šanci.

Druhá šance

A tak jsem se rozhodla navštívit psychologa, abych se mohla ze svého trápení někomu vyzpovídat a měla názor nezaujatého člověka. Abych přišla na to, kde jsem udělal chybu, proč nás manžel opustil a zda je ještě nějaká šance to změnit. Stále jsem věřila v dobrý konec.

A tehdy mi František, můj psycholog, otevřel oči. Díky němu jsem pochopila, že všichni jsme svobodné bytosti a ani sňatkem, ani dětmi k sobě nemůžeme nikoho připoutat. Lidé se v životě schází a rozchází, to je v životě zcela běžné a přirozené. Jsme si navzájem svými učiteli. Jsme tady ve škole života a každý z nás se tu má naučit něco jiného.

Tenkrát poprvé mi řekl: „Všechno je v pořádku.“ Pokud se bude chtít manžel vrátit, dejte mu druhou šanci, pokud ne, přijměte to jako skutečnost, se kterou je třeba se smířit i přesto, že to bude bolet. Možná dlouho.

Manžel ode mě druhou šanci dostal, stáhl svoji žádost o rozvod, vrátil se na pár měsíců domů. S vírou v lepší zítřky jsem se snažila dělat vše tak, jak si přál. Marně. Nadále se scházel se svojí milenkou, která se v té době již rozvedla, a tak jsem to nakonec byla já, která podala v zoufalství žádost o rozvod, abych to trápení ukončila. Neměla jsem sílu bojovat s větrnými mlýny.

Všechno je jinak

Rozvod trval dlouhé dva roky, manžel chtěl děti do střídavé péče, odvolával se, vše se nekonečně táhlo. Bránila jsem své děti, bojovala za jejich dobro, v té době jsem manžela nenáviděla za všechno, co nám způsobil a nedokázala se s ním rozumně na ničem domluvit. Znovu se ve mně ozval ten chlap, který přeci neustoupí a půjde si tvrdě za svým. Mnohokrát jsem narazila a padla na kolena. Tak moc to bolelo, tak moc jsem chtěla od všeho utéct, tak moc jsem se bála, co bude dál. Sama s dětmi. S nálepkou rozvedená. V mých očích neschopná. Styděla jsem se za to. Brala jsem to jako vlastní selhání.

Dnes vím, že bych šla úplně jinou cestou, která by byla méně bolavá a více osvobozující. Byla bych více v klidu, protože bych věděla, že vše se děje přesně tak, jak má, a tak jak já to potřebuji. Že bojovat nemá cenu. Protože tlak vyvolává protitlak. Nechala bych věci plynout.

Pochopila jsem, že ustoupit, neznamená prohrát. Že když přiznám chybu, netrácím na své hodnotě. Že nemusím nikomu nic vysvětlovat. Že štěstí neznamená někoho vlastnit. Že život je příliš krátký na to, čekat na až…se něco stane.

Žiju tady a teď a jsem šťastná za všechno, co mám. A když se ohlédnu zpátky, cítím nesmírnou vděčnost.

Za to, že jsem to nevzdala a přijala odpovědnost za svůj život.

Dnes už vím, kdo jsem, co ve svém životě chci a co nechci a těším se na všechno, co přijde.

Jsem sama sebou a je mi jedno, co si myslí ostatní. Nepotřebuji nikomu nic dokazovat.

Jsem tvůrce svého života.