Volba povolání aneb cesta za snem nemusí být trnitá, i když mnohdy bývá

Můj starší syn má dnes přijímací zkoušky na vysokou školu. Jeho snem je Tělovýchovná fakulta v Olomouci, a tak mu držím pěsti, aby mu to vyšlo. Sport miluje od malička, jeho houževnost, vytrvalost a cílevědomost je neuvěřitelná. Vždycky když mu něco nešlo, tak se do toho zakousl, a tak dlouho trénoval, až se úspěch dostavil.  Nevzdal to při prvním neúspěchu. A to je, myslím, dobrý základ do života.

Mnozí z nás totiž ztratí po prvním neúspěchu motivaci a raději to vzdají, než aby to zkusili znovu a lépe nebo zvolili jinou cestu k cíli. Když se nám totiž něco nepodaří, tak se hned ozve naše ego a začne nám našeptávat, že nejsme dost dobří, že to nezvládneme, že je zbytečné se o to pokoušet znova. A my to kolikrát pod tíhou těchto destruktivních myšlenek vzdáme, aniž bychom zkusili popřemýšlet, co by se dalo udělat příště líp, abychom to zvládli.

A tak během života opouštíme naše sny, vztahy, kamarády, zaměstnání, protože máme pocit, že když se vyskytne někde nějaký problém, je nejlepší nic neřešit a prostě od toho utéct.

Dnešní doba nás učí takhle povrchně žít. Velká rozvodovost je toho jednoznačným důkazem. Při první velké krizi volí partneři raději rozchod, než aby se pokusili problém vyřešit, najít cestu, jak z toho ven, možná ustoupit a polevit ze svých nároků a požadavků.

Jenže tohle nás nikde ve škole neučili a dobrý vzor v rodině má málokdo kdo z nás. A tak se protloukáme životem pokus – omyl a věříme, že chybami se člověk učí.

Měla jsem to podobně. Vyrůstala jsem v rodině, kde vzdělání bylo ceněno na žebříčku hodnot nejvýš, takže vysoká škola pro mě byla jasný cíl. I když jsem to ve skutečnosti vůbec nechtěla. Jenže rodina se mnou měla jiné plány.

Už od malička jsem si hrála s panenkami a s plyšáky na školu. Já jsem byla paní učitelka, oni moje děti. Měla jsem třídní knihu, rozdávala známky. Pak se ke mně přidala i moje mladší ségra a učily jsme obě. Bylo to báječné, vydržely jsme si takhle hrát celé hodiny a moc nás to bavilo. Takže já jsem už od školky věděla, že chci být paní učitelka.

Když se pak přiblížila osmá třída, moc jsem si přála na přihlášku napsat střední pedagogickou školu. Jenže představy mých rodičů a prarodičů byly úplně jiné. Taťka jako učitel mi řekl, že na „pedák“ mě nepustí ani náhodou, protože ví, jak vypadá učitelka v padesáti – vyhořelá troska na prášcích na nervy. Marné bylo moje přemlouvání, že mě práce s dětmi moc baví a že jsem se pro tohle povolání narodila, že jsem geny zdědila zřejmě po tátovi.

Nic naplat. Rodiče mně první střední školu na přihlášku napsali gymnázium, druhou obchodní akademii. Prý aby ze mě bylo něco pořádného. A tak jsem šla na gymnázium. Učení mě nikdy moc nebavilo, i když mi šlo docela samo – až na takové předměty jako matematika nebo fyzika. Ty mi nešly vůbec a byly pro mě spíš za trest. Bavil mě dějepis, biologie a zeměpis. Bavilo mě poznávat svět a život v něm.

Když jsem se ve čtvrťáku rozhodovala, kam dál, chtěla jsem znovu zkusit pedagogickou fakultu. Bohužel mé prosby opět nebyly vyslyšeny. Mamka byla právník, takže rodina mě tlačila do studia na právnické fakultě. Jako další školu jsem si pod tlakem napsala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Nechtělo se mi ani na jednu, a tak mi bylo vlastně úplně jedno, jak přijímací zkoušky dopadnou.

K mému překvapení jsem se tenkrát dostala na obě dvě školy a během prázdnin jsem si měla vybrat, kam v září nastoupím. Sama jsem nevěděla, co vlastně chci, když nemůžu být učitelkou. S rozhodováním mi nakonec pomohla má první velká láska, kterou jsem poznala o prázdninách po maturitě. Byl to kluk z Prahy, do kterého jsem se zamilovala až po uši, a tak mé rozhodnutí nakonec padlo bez dlouhého váhání na ekonomku do Prahy.

Studium na vysoké škole pro mě však bylo spíš trápením než radostí. Zejména bakalářské studium, které obnášelo zkoušky z matematiky, statistiky, ekonomii, účetnictví, nauky o podniku. Předměty, které mi nikdy nic neříkaly a vůbec mě nebavily. Prokousat se těmito předměty pro mě znamenalo obrovské úsilí a vůli dokázat rodině i všem ostatním, že na to mám, že to dokážu a že se přeci nenechám vyhodit ze školy kvůli nezvládnuté matematice.

Vzala jsem si do hlavy, že tu školu dodělám, ať se děje, co děje, abych se v budoucnu vyhnula poznámkám o promarněných letech studia, které stály hromadu peněz. Studium jsem nakonec úspěšně dokončila, ale šťastná jsem vůbec nebyla. Představa, že půjdu pracovat někam do korporátu nadnárodní společnosti mě děsila.

Svou pracovní kariéru jsem tak započala jako asistentka ředitele telekomunikační firmy se sídlem v Brně, ale na pobočce v Praze. Velmi brzy na to jsem však k mé velké radosti otěhotněla. Během mateřské dovolené jsme se pak přestěhovali z Prahy na venkov a já se na původní pracovní místo už nevrátila.

Po mateřské dovolené jsem nastoupila do státní sféry a ve volném čase se začala věnovat práci s dětmi. Vedla jsem nejrůznější cvičení pro děti a pro maminky s dětmi, zapojila se do činnosti místních spolků. Nesmírně mě to bavilo a naplňovalo.

S novým školským zákonem však přišlo jednoho dne nařízení, že mimoškolní činnosti a zájmové kroužky mohou být vedeny pouze lidmi s pedagogickým vzděláním, a tak jsem si ve svých 35 letech podala přihlášku na dálkové studium Střední pedagogické školy v Berouně. Přijímací zkoušky jsem úspěšně absolvovala a tenkrát, když mi přišlo rozhodnutí o přijetí, jsem se bála rodičům říct, že se mi splnil sen a že od září začínám studovat školu, kterou jsem si vždycky přála.

Ty dva roky studia pro mě byly jako znovuzrození. Prima parta, předměty, které mě bavily a inspirovaly zároveň, srdce jásalo. Vůbec mi nevadilo, že musím každý víkend dojíždět do Berouna, vždycky jsem se tam nesmírně těšila. Byla jsem šťastná, že konečně dělám to, co mě baví, co mi dává smysl a pro co jsem se narodila.

A tak by to přeci mělo být … dělat v životě to, co nás baví a naplňuje a co nás činí šťastnými.

Jenže ruku na srdce…kdo z nás to tak ve skutečnosti má?

A přitom stačí tak málo…rozhodnout se a jít si za svým snem. Jako ten můj starší syn.

Po vlastních životních zkušenostech jsem svým dětem dala naprostou volnost v rozhodování o jejich budoucím studiu po základní škole. Oba si vybrali to, co chtěli a já jsem nesmírně vděčná sama sobě, že jsem jim to umožnila. Vždyť jsou to svobodné bytosti, které se rozhodují, co v životě chtějí a já nemám nejmenší právo jim do toho mluvit nebo je směřovat někam, kam oni nechtějí. Jediné, co mohu, je říci jim svůj názor, pokud o něj budou stát.

Učme se od svých dětí a jděme si za svými sny, ať jsou jakkoliv bláznivé.

Nikdy není na nic pozdě.

Dovolme si být v životě šťastní. Ať každý den stojí za to.